Svátek má: Jiří

Politika

Velikost textu:

Ťik-ťak a Ťuk – malé zamyšlení nad koncem velké kariéry Dana Ťoka

Ťik-ťak a  Ťuk – malé zamyšlení nad koncem velké kariéry  Dana Ťoka

Jednou z aktuálních zpráv dominujících čerstvým informacím v českých médiích je v tomto týdnu ta, která se týká abdikace nejdéle sloužícího ministra dopravy na funkci, které prý už má dost, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Ilustrační foto
11. dubna 2019 - 07:20

Chce se údajně vyhnout tomu aby byl „pro nic za nic“ neustále obviňován z neprůjezdnosti D1, z problémů Českých drah, výběru mýta  a z mnoha jiných prohřešků. Tento komentář  není  ale věnován  rozkladu  o tom, nakolik byly a jsou všechny takové výtky oprávněné. Tedy ani tomu, jestli výměna na postu ministra dopravy pomůže věci samé, o čemž lze pochybovat. V této věci kráčí určitě o něco jiného než o post jednoho ministra. Může ale jít o něco podstatnějšího i obecnějšího. Vždyť  D. Ťok má za sebou skvělou kariéru  vícenásobného generálního ředitele velkých a známých firem, předsedy představenstev řady velkých korporací a také prezidenta  Americké obchodní komory  v ČR.   

Třeba proč se lidé, kteří evidentně nejsou ani hloupí ani neschopní, tak dlouho drží „zuby nehty“ svých politických postů? Možná by byla dokonce na místě otázka, proč se rozhodnou je zastávat. Jejich věk přitom nezadržitelně stoupá (v případě D.Ť. jde o čerstvého šedesátníka!) a stáří –pokud už přímo u nich nebije na dveře v podobě nějakých nemocí, ale projevuje se aspoň potřebou bilancovat– je za dveřmi. Navíc lze předpokládat, že lidé jako Ťok mají už našetřeno na stáří, i když jim do důchodu pár let chybí. K tomu by měly  přece stačit  jejich dosavadní oficiální příjmy.

Možná je zde ve hře něco jiného. Třeba uvědomění si, že život máme všichni jen jeden. Věří v to - snad s výjimkou D. Duky, T. Halíka a některých dalších prelátů věřících údajně (je to vůbec možné?), kteří to mají tzv. v popisu práce, v posmrtnou existenci asi jen málokdo.  A kdo ví jestli vůbec někdo. Církevníci x možná jen  tak tváří. Byznis s lidmi, kteří mají strach ze smrti  byla pro církev vždy velmi výhodná. Otázka „proč ti, kteří vstoupili do politiky, u tohoto kšeftu někdy až zbytečně  dlouho zůstávají?“ zůstává tedy otevřena, i když se nabízejí různé hypotézy, jak ji zodpovědět. Možná jsou totiž mnozí vrcholoví politici jen zavázáni svým kmotrům, kteří jim nechtějí dovolit tuto pošpiněnou profesi dříve opustit. Prostě ze svých funkcí nesmějí odejít.
   

Ťok možná  na to vše šel ale jinak. Asi si spočítal, že než být vyhozen, je lepší s tím praštit. To je nesporně velmi rozumná úvaha, ale ne každý prominent s ní dokáže pracovat. Jinými slovy: nechat to těm mladším ať také poznají  sami, co to koštuje. Fakt, že to třeba po způsobu svého ministra ještě neudělal třeba  zdejší premiér, který už má  díky Agrofertu   dávno  nahrabáno, leckoho  může překvapit. 

Ťokův model odchodu z politiky ale A. Babiše zatím  neinspiroval.  Nejspíše mu to stojí  za to zůstávat v politice, a užívat si života, kterého mu možná také moc nezbývá, tímto zvláštním způsobem. Tedy prostřednictvím politiky  a s ní spojené moci. Nechat si lidmi ze svého okolí nejen neustále  pochlebovat, ale také ohlodávat a oškubávat či jinak pošťuchovat - lhostejno zda právem či jen ze závisti - nemůže přitom být (jak se někdy říká) žádný med. Babiš a jiní jemu podobní politici  o takový odchod z politiky prostě nestojí.  Lze sice  pochybovat, že by to dělal z nějakého entuziasmu, či dokonce z vlastenectví (on Slovák?), nebo z jiných podobných příčin, ale je to tak.  Možná ale Ťokovi  tajně zavidí.

Zkuste si představit, že byste na jednu misku pomyslných vah rozhodování o svém životě vložili takové benefity  jako je -  vedle závisti  těch, kteří by taky rádi byli v politice u lizu - občasné setkávání se s jinými známými a mnohými  oslavovanými a jinak respektovanými lidmi. Třeba takovými jako je D. Trump, M. Kundera či jiní, pro naprostou většinu z nás prakticky nekontaktovatelných a nedosažitelných lidí.  O příležitost si  s nimi potřást rukou, poobědvat s nimi, vyměnit si nějaké fráze a  pořídit si  společné  fotografie, což je – přiznejme si to aspoň v duchu – přece jen trochu málo. Na druhou stranu byste totiž měli uvážit i to, co takovým „požitkům“ musíte obětovat. Za  pocit, že žijete naplno, máte úspěch a že se  můžeme ve světě politiky a moci realizovat,  je třeba tvrdě zaplatit. Otázkou je: zda za tuto cenu  stojí o to  usilovat. Úspěšní politici  jako „výjimeční lidé“  dosáhnuvší během své života  významných  kariér  v podobě obsazení nějakých zvlášť vysokých pozic v dané společnosti, nebývávají šťastni. U mnohých by se to dalo vyjádřit floskulí, že „ mívají pocit, že  splakali nad výdělkem“.   

Z toho, co se totiž dá dovědět z jejich memoárů i z výroků, které po odchodu do politického důchodu veřejně pronesli, lze dedukovat (i když neumíme nahlédnout do jejich úvah v noci, když nemohou dlouho usnout a přemýšlejí o svém životě), že své mety nedosáhli. Jinak řečeno, že se jim to příliš nepodařilo.  Ví někdo z nás  snad o někom z těch  veleznámých osobností působících v politice, u něhož tohle zjištění neplatí? Zajímavé ovšem je, že abonentů politické slávy je stále dost, což by chtělo ale zcela samostatný rozbor (např. zda nejde o lidi trpící přílišným narcismem apod.). Zatím nejjednodušší a asi nejpřesnější odpověď – něco jako Occamova břitva -  je, že jim  to nějak nedošlo. Pravděpodobně si  to tito lidé nejsou ani schopni uvědomit.  



Ťokova strategie ukončení politické kariéry připomíná trochu pokus o vystoupení z rychle jdoucího vlaku. Bývá jen otázkou, zda takový skok mimo politiku je něčím jištěn. Asi je přitom na místě i otázka, proč už to neudělal  dříve. Pamatuje  si snad někdo, kdo byl  ministrem  dopravy před anebo po lidovci Šimonovském? A kdo byl a kde tento někdejší – rovněž čtyřroční ministr dopravy – dnes je? Kdo z nich se o něco dobrého v tomto resortu zasloužil  tak, aby se na něj vzpomínalo jako na  skvělého šéfa resortu? Otázkou je také to, zda se stejně nelze ptát některého z bývalých premiérů, prezidentů či  jiných prominentů v polistopadovém, či v předlistopadovém období.

Nejčastěji si pamatujeme jen nějaké skandály propuknuvší kolem některých z nich, ale na to, co dobrého po nich zůstalo si lidé  obvykle nevzpomínají. Tedy ani na  dobu jejich slávy, kdy ještě  své posty zaujímaly,  kdy byli na výsluní a  kdy si mohli své „známosti“ užívat. Nanejvýše je potkává to, že se po smrti dočkají nekrologu, v němž jsou vzpomínáni jako bývalí „bůhvíco“. To ale  už z toho  nic nemají! Trochu jako v tom přísloví „všechna sláva polní tráva“. Nic, co by je mohlo utěšit  tím, že byli kdysi slavní nebo aspoň známí, tím méně pak užiteční pro ostatní. Naprostou většinu z nich v lepším případě v brzké době po odchodu z politiky  čeká zapomenutí. Ne-li něco horšího v podobě zatracení (ala Gross), upadnutí do směšnosti (ala Nečas) atd. atd.. Příčinou bývá často jen to,  že činnost v dnešní politice je často jen synonymem pro hru o moc a pro  tvrdý boj o vlastní materiální či jiné  osobní zájmy.

Téměř nikdo jako by nesledoval osudy těch, kteří před pár lety či před několika desetiletími „někým“ byli. Samozřejmě se také občas stává, že  skok z jedoucího vlaku  domácí politiky  je  dobře připraven, tedy někam mezi dobře vypolstrované měkké polštáře. „Političtí bejvalci“ dost často mívají i po odchodu z vysokých funkcí dobře placená místa. Téměř nikdo už ale neví kde teď jsou, co a jak  vlastně dělají. Už nejsou známí. Nemají se s tím ani komu ( otázkou je i s čím) se pochlubit. Někdy jediné co mohou, bývá napsat vzpomínky  na to, u čeho asistovali. 

Psát  pravdivé memoáry je ovšem záležitost nanejvýše adrenalinová. Velmi často se z nich dovídáme  jen o tom, jak  byla jejich cesta k moci  obtížná. Jinými slovy, že  se z nich nejdříve museli stát služebníci někoho, kdo jim pak jako odměnu za to zase pomohl nahoru. Tak to totiž v politice u nás často chodí. Teprve pak se totiž můžete dočkat toho, že se  kolem vás zase objeví lidé, kteří  budou fungovat jako Vaši lokajové. To je totiž podstatou toho, čemu se v dnešní politice říká služba veřejnosti. O tuhle zkušenost se bývalí  političtí matadoři však jen neradi s někým dělí. Nejspíše tím lze vysvětlit i fakt, že v uplynulém třicetiletí (o předchozí době ani nemluvě) se objevilo tak málo memoárů nedávných politiků.

Tak co, pane Ťoku: nechystáte se také napsat něco jako memoáry? Nezapomeňte přitom na to,  že budete-li mít ambice napsat dobré, tedy i pravdivé vzpomínky na dobu minulou, tak se sice  lidé kolem Vás možná dovědí leccos zajímavého o tom, jak to v té dnešní politice funguje, ale ti, kterým jste sloužil Vy, Vás za to asi nebudou mít rádi. A možná Vám to  spočítají.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:mp)